Přinášíme krásnou reportáž od naší organizátorky Mery a zároveň teaser video k Temné noci z její tvorby, které vás nechají nahlédnout do počátků nejvýstavnější akce Písklat a jejich vlajkové lodi.
Vítejte na Temné noci.
„Nemohu začít blog lépe než článkem o největší akční události mého posledního roku života (i když přece jen doufám, že ne zároveň i budoucího)… 🙂
Temná noc pro mě ani zdaleka nezačala úderem osmé hodiny večerní 22. března v sobotu večer. Kdepak, žila jsem touto akcí už několik týdnů předem. Domlouvání, chystání, plánování, shánění! A to si troufám tvrdit, že jsem byla z celého organizačního týmu ta nejméně vytížená osoba! Jak se ono Datum blížilo, rostla i nervozita. Vyjde to? Jaké to bude? Budou se hosté bavit? Co když se něco kolosálně podělá? Klid, zhluboka dýchat, katastrofické scénáře si nepřipouštět!
Čas hrozně utíkal a zároveň se táhl jako med. Nicméně, datum se nakonec přece jen přehouplo k oněm dvěma dvojkám. Mám všechno? Oblečení, převlečení, boty, hračky, barvy, štětce – snad nic nechybí! Cesta MHD s bičíky trčícími z tašky byla zajímavá. V duchu jsem všem spolucestujícím vsugerovávala, že jsem fanynka ježdění na koních. A už během cesty se mi v hlavě začal tvořit seznam všech věcí, které jsem nechala na bytě. Klasika. Bez něčeho jsem se rozhodla obejít, zbytek vyřešil s.o.s telefonát.
V pět hodin jsem stála před podnikem a sebrala odvahu opravdu vlézt dovnitř. Byla jsem tam první. To byla asi nejtěžší část celého večera – vlézt dovnitř a přežít nepříliš skrývané okukování personálem, který chystal prostory. Číšník sice spíš vtipkoval, ale i tak… Byla jsem opravdu ráda, když dorazil zbytek týmu. Pak už jsem si mohla v klidu odchytit svou oběť a strávit dvě příjemné hodiny jejím pomalováváním. Jakým? Bodypainting. Chtěli jsme předvést na akci bodypaintové představení, ale vzhledem k tomu, že za oběť jsem si zvolila DJku, nebyl by na to čas. Takže jsem většinu vzorů udělala dopředu a později v noci ji jen domalovala. To ale předbíhám.
Hosté se začali scházet už těsně před osmou, ačkoliv jsme se snažili odolávat. A pak – 20:00! Akce se oficiálně otevírá! Lidé přicházeli nejprve pomalu, ale čím víc se blížila desátá hodina, tím jejich počet rostl. Chvíli jsem se zabavila prováděním hostů do sálu. Potom jsem se dala do korzování. Přisednout semhle, popovídat si s lidmi támhle. Jak se máte? Znáte tady někoho? A tak podobně… Když dorazili kamarádi, prohodila jsem s nimi pár slov a pokračovala, za upíjení výborné domácí zázvorové limonády. Plánovala jsem strávit závěr akce Hraním, takže jsem si užívala nealko noc. Necítím se o nic ochuzená, ta limonáda byla skvělá.
Představení plánované na desátou a realizované o půl jedenácté, rozproudilo živou zábavu a akčnění ve všech místnostech. Bylo to velkolepé! Neustále jsem musela překračovat nahé čubičky, se kterými se pánové pyšně procházeli prostorem, kolem se tiše proplétali maskovaní subíci, skupinky se měnily, přesouvaly, bavily se. Nikdo se nenechal příliš pobízet. Pokud si sám s někým nehrál, se zájmem a vší slušností přihlížel. Z toho důvodu už po představení nebyl moc zájem o nabízený bodypaint, ale to mi zase tolik nevadilo, hlavně že se účastníci bavili.
Dovolím si sem vtipnou vsuvku. Před Temnou nocí mi najednou píše kamarádka, se kterou se známe už nějakých 13 let.
Ona: Mero, ty jdeš taky na ten sadomaso ples?!!!
Já: Jak to víš? O_O Ty jdeš taky?!
Ona: No… jo 😀
Já: Tak… a nechceš mi o sobě něco říct? 😀
Ano prosím, lze znát někoho tak dlouho a žít v představě, že je to vanilka. Zasmály jsme se obě a na akci jsem si dokonce chvíli pohrály, což pro mě bylo velkým potěšením.
Kolem jedné jsem se rozhodla, že veškerých povinností bylo už dost. Parket zel prázdnotou! Dokonalé místo pro Pandu na jehlách, aby se nechala unést skvělým rytmem a endorfinem. Po dostatečném dobití energie jsem vydala najít partnera na spank, protože bič už mi dlouho plakal osamocený v tašce, že se nudí…
Co vám budu povídat… Na polonahého muže s rudými pruhy přes záda je prostě dokonalý pohled. Úchylů znám plno, ale masochistů na svůj vkus vážně málo, vrňau. Zvlášť, když se ke mně do duetu připojila ještě jedna slečna. Dalo se to tak vytáhnout do nové roviny, při které moje sadistické já vrnělo čirou extází.
Pak nastal čas nakrmit Bestii. Protože nejen sadismem jest živa Panda. Nemám ani v nejmenším ráda publikum, takže jsem se uklidila do zázemí. Na ten večer jsem se chystala otestovat vlastní limity. Pořád je po více než roce akčnění neznám! Dovolte mi, abych se v retrospektivě vrátila do Temné noci. Jako bych zase byla v té místnosti, která působí dojmem sklepení, za těžkými dveřmi, které snad zadrží můj křik, aby nedolehl k uším zbytku zúčastněných…
Prvních pár ran je vždycky těch nejtěžších. Než si mozek všimne, že se něco děje a zaplaví tělo chemií. Pak se nepohodlí změní ve vzrušení. Při každém dopadu důtek se kůže natěšeně rozbrní. Možná se lehce chvěji, ale jen proto, že vím, čeho chci ten večer dosáhnout. Dýchám pomalu, zhluboka. Připravuji se na překonání prvního krizového schodku. Jemné důtky se mění na středně tvrdé. Vtipné, těmi to je cítit daleko méně. Jsou těžké, každý úder se mnou trochu zamává, ale je to taková důraznější, příjemná masáž. Pomalu cítím, jak se dostávám Tam. Vnější svět mizí, zůstává můj dech a dopady důtek, zvláštní podoba transu. Ale dnes to není dost. Chci dál. Nevím, jestli jsem si o ten bič řekla sama, nebo jej protějšek vzal do ruky sám. Začíná jemně, mám čas zkrotit nervozitu, kterou pohled na bič v cizí ruce vždycky přinese. Rány se stupňují. Nejdřív v síle. Potom v rychlosti.
Za chvíli se musím opřít. Točí se mi hlava, po každém úderu jdu téměř do kolen. A první krizový schodek je tady. Protože když jsem Tam, silnější rány zvládnu často i bez hlesu nebo jen se zasyčením či krátkým výkřikem přinejhorším. Ale když protějšek zrychlí, většinou mě to vytrhne z toho transu, ve kterém bych si za chvíli ani neuvědomila, že mě někdo bije. Za tímto stavem jsou Hranice. Nemám to za nimi ještě příliš prozkoumané. Slzavé hranice. Za nimi je to temné, často nehezké místo. Ale ne dnes. Dnes se tam těším. Je to výzva. Kolik sneseš, Pando?
První krize končí výkřiky a pláčem. Lehké doteky na zádech mě roztřesou jako osiku, svým způsobem jsou strašnější než bičování. Ne nepříjemné. Právě naopak. Ale hrozí mi, že sesypu právě z nich, ne z bolesti. Tenhle kontrast je ta nejvíc návyková věc. Kam se na ni hrabe bolest.
Je čas pokračovat. Jaká bude druhá Hranice? Rány, které mě dovedly k hranici první, už na druhou nestačí. Tělo je přesycené endorfinem, který potlačuje bolest. Najednou se moje výdrž zvedá a rány, které dopadají… Nevěřila bych předtím, že je snesu. Křik přichází dříve, ale tentokrát bič nezastaví. Smála bych se, kdybych na to měla čas. Opravdu bych se smála a stěží vím proč. Jen do toho, Pando! Bič zrychluje a vnitřní smích přechází. Druhá hranice je téměř nudná, ale o nic méně prožitkově hluboká. Zase brečím. Cítím, jak se mi točí hlava. Slábnu a přitom to pořád není dost. Ve snaze dostat bolest pod kontrolu koušu protějšek. Pořádně, se sadistickým zadostiučiněním. A pokračujeme.
Lámu se v pase s téměř každým úderem biče. Předtím jsem křičela, že? V tom případě nevím, jak popsat zvuky, které vydávám teď. Bolí mě hlasivky. Matně mě napadne, že venku snad hraje ta hudba dost nahlas. Rychlost úderů se stupňuje, pořád. Svíjím se, ale pořád dopadají. Až nakonec to téměř jen vydechnuté „Dost!“. Tahle hranice už je ošklivá. Nohy mě neudrží, sunu se na zem v hysterickém pláči. Ztratila jsem kontrolu nad dechem, znám ten náběh na panickou hyperventilaci. Soustředím se na na hrudník, nutím ho zvedat se pravidelně a nenechat mě omdlít. Koušu se do předloktí ve snaze dostat i psychiku pod kontrolu. Ano, je to padlé na hlavu, vždyť bolest mi ten záchvat navodila. Ale kousnout sama sebe je jiné. Moje, přesně nadávkované, soustřeďuje moje vědomí zase dohromady. Panika odplouvá a nechává mě naprosto vyčerpanou na studené, kamenné podlaze. Nechávám si pomoct na nohy, ale ouvej. Neudrží mě. Ocitám se zabalená do deky na lavici u stolu. Jsem spokojená. Je mi teplo a v sobě mám tichou, předoucí harmonii. Pryč jsou všechny starosti, divoké emoce i smutek, který se mi už týdny zažíral snad až do kostí. Ta chvíle, kdy se zachumlaná do deky opřu hlavou o stůl a pomalu usínám, je krásná a pokojná. Je na čase rozdělit cesty se spankovým protějškem, má vlastní závazky. Zůstávám pospávat v zázemí. Když i po půl hodině seznávám, že na samostatnou chůzi se ještě pořád necítím, je na akci naštěstí ještě pořád kamarád, který mě sbalí a pomůže mi na byt do postele. Záda mě hřejí. Cítím je ještě teď, ale protože jsem měla dobře připravenou kůži, nechal bič daleko menší stopy, než bych čekala. Druhý den bych to téměř nepoznala, nebýt občasného bodání a štípání. Za týden nebudu mít ani stopičku. Nádhera.
Moje snaha odhalit vlastní hranice byla úspěšná tak napůl. Tělo mi vypovědělo službu, ale co se týče vjemu, dokázala bych ještě pokračovat. Poslední dva dny jsem strávila zjišťováním toho, co ono fyzické vyčerpání způsobuje. Ani náhodou si v příštích pár měsících nechci Temnou noc zopakovat. Byla nádherná, ale takové psychické naladění a možnost vyřádit se beze svědků nenastane nejspíš ještě dlouho. Ale až… pak by se hodilo vědět, jak vlastně neomdlít :)“